Slova bolí. Ať už od druhých, nebo ty v mé hlavě. Bolí tak moc, že nahlas i v duchu křičím, třesu se, tělo mám v křeči. A jsem sama, sama na celém světě, jen ve mně hoří bolest a všechno postrádá smysl, dokonce i naděje.. Nemůžu myslet a chci, aby to skončilo. Jakkoliv.
Kolikrát si říkám, že TO již nepřijde. A pokud ano, že záchvat tentokrát zvládnu. Jsem přeci silná..nějak to rozdýchám. Jenže pak mě přepadne pocit úzkosti tak silný, že nedokážu svůj dech dostat pod kontrolu. Křeč začíná od srdce a pokračuje k rukám či nohám. Motá se mi hlava, svírá žaludek a křeče stahujících se svalů jsou tak silné, až...
Mám brnění. Tak tlusté, že už ani nevím, kdo vlastně je ta osoba pod ním. A taky mám meč a štít, duši rozedranou až na kost a nekonečnou únavu. Jinak už nemám nic.
Zažila jsem spoustu závislostí, ale s touhle bylo jednoznačně nejtěžší skončit… a pořád někde vzadu v mé hlavě je ten hlásek a šeptá…
Už jako malá jsem bojovala s nedostatkem sebelásky. Mnohdy jsem cítila jako ošklivé káčátko. Nejsem hezká, nic neumím a nikdo mě nemá rád. Depky v tomto stylu byly na denním pořádku. Jak čas plynul, objevovala jsem tvůrčí aktivity, které jsem milovala, ale i nadále přetrvával strach, že v ničem nejsem dost dobrá.
Bojuji s hraniční poruchou osobnosti s depresivně úzkostnou poruchou a sebepoškozováním, také mám za sebou anorexii, posttraumatický syndrom po znásilnění a dvě psychická vyhoření z upracování. Trpím nočními běsy a spánkovými paralýzami. Mé okolí si často myslí, že jsem silná, sebevědomá žena, bojovnice, žena, co si umí dělat legraci ze všeho i ze...
Je večer jako každý jiný, dopíjím čaj a pomalu se chystám ke spánku. Spokojeně ležím a propadám se do říše snů. Spím několik hodin, když se najednou v mé bezprostřední blízkosti protrhne závoj noci. Slyším rány, rány jako kdyby někdo pěstmi mlátil vší silou o jídelní stůl. Ohlušující. Děsivé. Bouchání se zintenzivňuje a přibližuje se ke mně. Přes...
Za vše můžu já, vše jsem zkazila. Jsem zrůda. Bude lepší, když umřu. Všem bude určitě lépe.
Třeba byl můj osud v dětství zemřít …
Složitá, to je první co si k sobě vybavím. Vyjít se mnou je komplikovaná a obtížné. Není to jednoduché. Nic není jednoduché. Věci, co za to stojí, nikdy nejsou jednoduché. Jenže za co stojí? A za co stojím já? Jsem rozbitá, polámaná. Uvnitř mě je něco špatně. Asi mi to patří, asi si zasloužím vše co se mi děje.
Bylo mi pětadvacet když shořela ta moje...pojistka. Byl to úplně normální den. Po obědě jsem si dala "sladkou tečku". Neměla jsem ovšem ani tušení, že ona sladká tečka má v sobě zakázaný tajemství. V čokoládě byla tráva. Prkotina. Jenže moje tělo i mozek, absolutně netušíc co se s nimi děje, zareagovali tak, jak by zareagoval nejeden drogou nepolíbenej mozek a tělo. Absolutní panikou, respektive panickou atakou – první z mnoha.
Jasně, moje pojistka mohla nejspíš shořet kdykoliv později. Každopádně vylítla právě v ten okamžik. Následující den jsem přišla věci na kloub, zasmála se a hodila jí za hlavu. Nikoliv však moje podvědomí. Trvalo několik let, než jsem se vyhrabala z úzkostí a depresí do normálního stavu mysli. A věřte mi, že antidepresiva skutečně nejsou žádné pilulky štěstí. Je potřeba mnohem víc, než lupnout si prášek a jít si zaběhat.
Proč to píšu? Abych si vytvořila oslí můstek. Abych vysvětlila co je cílem "Dvou tváří" a proč jsem si vybrala zrovna téma týkající se psychických poruch. Když se začtete do textů, které dámy účastnící se projektu napsaly, narazíte na jeden společný faktor. Ve všech najdete slova jako: " jsem sama, nepochopená, opuštěná, ztracená, jiná, odtržená, izolovaná, rozbitá..."
Vím přesně, co to znamená. Podpora nejbližších, psychologů či poradců je pro trpící nemocemi duše nesmírně důležitá. Nicméně je opravdu těžké vysvětlit pocity, ve kterých se často sami nevyznáte, někomu "zvenčí". Čím častěji člověk narazí na nepochopení, tím více se ho bojí. Přestože jsem kolem sebe měla nesmírně chápavé a ochotné "uši" i dobrou psycholožku, chyběl mi někdo, kdo by věděl. Někdo, kdo se pere s něčím podobným jako já. Nejraději bych si otevřela hlavu, aby každý kdo se zeptá mohl vidět, co přesně se tam odehrává.
A to je smysl projektu. To je důvod, proč jsem nafotila 12 žen s psychickými poruchami. Přála jsem si, aby mohly bez obav pustit svoje myšlenky a pocity ze řetězu. A také bych si moc přála, aby naše slova a fotky doputovaly k těm, kteří mají pocit, že jsou opuštění, rozbití, nepochopení. Nejste sami. Je mnoho lidí co právě v tuhle chvíli prochází něčím podobným jako Vy. A je také mnoho lidi, kterým se podařilo "nahodit pojistky".
Nevzdávejte to.
Lucka - Amulett