Je ráno, jako každý den se nutím vstát. Jde to pomalu. Opět se mi zdál TEN sen. Opakuje se noc co noc. Stejný scénář, jen lidé a umístění děje se mění. Zase jsem kopala, křičela, sténala a cukala sebou. Zalitá potem jdu do koupelny a vnímám periferním viděním černé stíny, slyším náznaky hlasů. Hnětou mi žaludek a lechtají bránici, dokud...
Moje mince má dvě strany. První je energická, zářivá, plná odvážných plánů a šílených nápadů. Nemůžu spát. Už jsem nespala několik dní. Nepotřebuji to. Hlavou se mi honí myšlenky rychleji než jsem schopna je zpracovávat. Létají v šíleném víru, sem tam se nějaká z nich zdrží déle, než zase odletí. Všechny jsou dokonalé. Dokonalá idea věcí, které...
Bylo mi pětadvacet když shořela ta moje...pojistka. Byl to úplně normální den. Po obědě jsem si dala "sladkou tečku". Neměla jsem ovšem ani tušení, že ona sladká tečka má v sobě zakázaný tajemství. V čokoládě byla tráva. Prkotina. Jenže moje tělo i mozek, absolutně netušíc co se s nimi děje, zareagovali tak, jak by zareagoval nejeden drogou nepolíbenej mozek a tělo. Absolutní panikou, respektive panickou atakou – první z mnoha.
Jasně, moje pojistka mohla nejspíš shořet kdykoliv později. Každopádně vylítla právě v ten okamžik. Následující den jsem přišla věci na kloub, zasmála se a hodila jí za hlavu. Nikoliv však moje podvědomí. Trvalo několik let, než jsem se vyhrabala z úzkostí a depresí do normálního stavu mysli. A věřte mi, že antidepresiva skutečně nejsou žádné pilulky štěstí. Je potřeba mnohem víc, než lupnout si prášek a jít si zaběhat.
Proč to píšu? Abych si vytvořila oslí můstek. Abych vysvětlila co je cílem "Dvou tváří" a proč jsem si vybrala zrovna téma týkající se psychických poruch. Když se začtete do textů, které dámy účastnící se projektu napsaly, narazíte na jeden společný faktor. Ve všech najdete slova jako: " jsem sama, nepochopená, opuštěná, ztracená, jiná, odtržená, izolovaná, rozbitá..."
Vím přesně, co to znamená. Podpora nejbližších, psychologů či poradců je pro trpící nemocemi duše nesmírně důležitá. Nicméně je opravdu těžké vysvětlit pocity, ve kterých se často sami nevyznáte, někomu "zvenčí". Čím častěji člověk narazí na nepochopení, tím více se ho bojí. Přestože jsem kolem sebe měla nesmírně chápavé a ochotné "uši" i dobrou psycholožku, chyběl mi někdo, kdo by věděl. Někdo, kdo se pere s něčím podobným jako já. Nejraději bych si otevřela hlavu, aby každý kdo se zeptá mohl vidět, co přesně se tam odehrává.
A to je smysl projektu. To je důvod, proč jsem nafotila 12 žen s psychickými poruchami. Přála jsem si, aby mohly bez obav pustit svoje myšlenky a pocity ze řetězu. A také bych si moc přála, aby naše slova a fotky doputovaly k těm, kteří mají pocit, že jsou opuštění, rozbití, nepochopení. Nejste sami. Je mnoho lidí co právě v tuhle chvíli prochází něčím podobným jako Vy. A je také mnoho lidi, kterým se podařilo "nahodit pojistky".
Nevzdávejte to.
Lucka - Amulett