Zuzka

Za vše můžu já, vše jsem zkazila. Jsem zrůda. Bude lepší, když umřu. Všem bude určitě lépe.

Takové přesvědčení se zrodilo v mé dětské hlavě a rostlo, sílilo každý den. Požíralo mě zevnitř. Utíkala jsem do říše snů, ale okolí mé pokusy o útěk hodnotilo jako obyčejnou lenost. Brzy jsem poznala svou dlouholetou známou, žiletku, která pomalu začala ovládat můj život. Když jsem viděla hlubokou otevřenou ránu, věřila jsem , že z ní vytékají mé problémy. Později se začalo mé sebepoškozování řešit a já pořád nechápala co je špatně. Přišlo mi, že tohle je ta nejlepší cesta. Diagnózy se střídaly, až se nakonec ustálily u Hraniční poruchy osobnosti. Když jsem byla v nemocnici po Xté, doktoři se rozhodli pro léčbu, která mi může pomoct. Konečně nějaká naděje. Následovalo tedy kolo elektrošoků, ovšem bez výsledku. To je konec. Uvědomovala jsem si, že můj život brzy skončí a bude to mou rukou. Každý den, každou minutu, každou sekundu jsem doufala, že ten konec už je tady. Pomohla mi intenzivní terapie ve stacionáři a uvědomění, že naučené vzorce nemusí být vždy pravdivé.

Já jsem Zuzka. Dlouho jsem žila s tím, že já jsem jeden velký omyl. Po několika letech terapií konečně cítím, že žiji. A ne jen tak ledajaký život, ale život, který si určuji sama, nikoliv mé problémy a poruchy. Bydlím s přítelem a studuji svou vysněnou školu. Konečně neutíkám do říše spánku a prostředí nemocnic. Žiju, a jsem za to vděčná. Pořád se ale bojím, že se jednou vzbudím a zjistím, že vše dobré byl jen sen.