Máša

Už jako malá jsem bojovala s nedostatkem sebelásky. Mnohdy jsem cítila jako ošklivé káčátko. Nejsem hezká, nic neumím a nikdo mě nemá rád. Depky v tomto stylu byly na denním pořádku. Jak čas plynul, objevovala jsem tvůrčí aktivity, které jsem milovala, ale i nadále přetrvával strach, že v ničem nejsem dost dobrá.

Vše to nabralo rychlejší spád po smrti milované osoby. Život se otočil vzhůru nohama a deprese se stupňovaly natolik, že jsem skončila - tehdy ještě jako náctiletá - v psychiatrické nemocnici. I přes tamní milý přístup jsem se cítila jako zahozený kus hadru a mé myšlenky se stávaly čím dál temnějšími. Smrt se v tu chvíli jevila jako jediné řešení. Díky bohům jsem strašpytel a doopravdy si nikdy život nevezmu. Po ruce ale byly prášky, se kterými se mi to později málem podařilo.

V nemocnici jsem se ocitla ještě jednou, tentokrát již na vlastní žádost. Díky pomoci, které se mi dostalo, jsem byla schopná dokončit střední školu. V tu dobu jsem se vrátila ke své první lásce a vášni, k tanci, který mě provází v podstatě celým mým životem. Když se ale moje taneční skupina rozpadla, otočil se mi svět, který jsem si pracně vytvořila, vzhůru nohama podruhé. Utekla jsem z domu a pobývala u kamaráda, než si mě pod svá ochranná křídla vzal můj nynější manžel, který mi ukázal, že život nemusí být nutně jenom černobílý.

Za čas přišla nejradostnější zpráva mého života. Byla jsem těhotná a šťastná. Štěstí trvalo do chvíle, než mi oznámili, že kvůli děložní vadě budu muset rodit císařem. A kolotoč se opět roztočil.

První momenty po narození malé jsem cítila ve svém nitru teplo a lásku k tomu malému tvorečku. Ale problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Myšlenky na to, že jsem jako matka selhala už na začátku, že jsem nebyla schopná přivést na svět dítě přirozenou cestou. Kojení bylo také utrpením. Malá nechtěla pít. A já podléhala panice. Jednou až natolik, že mi pro jistotu jedna ze sester malou odebrala. Tu noc jsem trávila v slzách. Nakonec se vše trochu uklidnilo a my mohly domů. Ale bylo to jiné, to pouto, které se vytváří hned po porodu, jako by neexistovalo. K malé jsem vstávala s odporem. A když se po čase zase odmítala přisávat k prsu, všechno se ještě zhoršilo. Moc jsem si přála kojit, ale přišla jsem o mléko hned po šesti nedělích. Jako vždy mě moje hlava ani trochu nešetřila. Kolikrát, když jsem malou utěšovala, jsem ji po chvilce musela odložit a v zoufalství jsem brečela nad brečícím dítětem, protože jsem nevěděla, jak mu pomoci. V mé hlavě probíhaly opět ty samé černé myšlenky, které si naštěstí za cíl vybraly mě, nikoliv malou.

Často jsem se mlátila hlavou o stěnu a snažila se nemyslet na to, co mi vnitřní hlas podsouvá. Bylo to období plné strachu a bezmoci, které se zdálo nekonečné. Cítila jsem odpor sama k sobě mimo jiné i kvůli tomu, že s nedostatkem pohybu po císaři šla nahoru i kila.

Díky svému manželovi jsem pomalu, ale jistě, získala zpět kontrolu nad svým životem. A i když to stále není stoprocentní, už mohu opět dýchat a věnovat se tomu, co miluji, jako je tanec, zpěv, výroba různých dekorací, háčkování, šití… Také se prohloubila moje láska k fotografování.

S odstupem času jsem ráda za vše, co se v mém životě stalo. Možná to zní trochu zvláštně, ale díky tomu jsem taková, jaká jsem, a po každé depresi vyjde světlo. Jak bylo řečeno v jedné z pohádek, minulost umí bolet, ale můžeme si vybrat. Můžeme před ní utéct, anebo se z ní poučit. S mou dcerkou jsme si časem vybudovaly krásný vztah a i když je to občas náročné, jsem za ni nesmírně ráda. Naplnila mi život a dala mu smysl. Společně s manželem jsou to ty dvě nejcennější věci, které v životě mám, a nikdy bych je nevyměnila.