Katka

Mám brnění. Tak tlusté, že už ani nevím, kdo vlastně je ta osoba pod ním. A taky mám meč a štít, duši rozedranou až na kost a nekonečnou únavu. Jinak už nemám nic. 

Všechno jsem to na sebe navlékla, abych přežila. Ostatně, to mi jde ze všeho nejlíp. Jsem zvyklá to schytávat, slovně i fyzicky. Nenávist? Hrubost? Výčitky? Hejty? To už mě nerozhází.

Mám totiž dokonalý výcvik. Pro rodinu jsem bývala emoční popelnice a někdy i fackovací panák. Pro zbytek světa ta divná a vděčný zdroj posměchu.

A tak jsem si pořídila tu svoji zbroj. Abych to dala. Ten svůj život, kde nikdy nebyl klid ani laskavo. Kde chybělo bezpečné útočiště.

Nakonec jsem si zvykla. Na věčnou samotu, na to, že nezapadám, a že si musím vystačit sama se svými radostmi i strastmi. Nic nechtít, nic dobrého nečekat. A přijmout, že nikoho doopravdy nezajímám.

Zvykla jsem si i na to být oporou pro druhé, tahat je nahoru, povzbuzovat a soucitně naslouchat, protože vím, jak moc to bolí, když to pro vás nikdo neudělá. Jenže to taky znamená, že sloužím jako emoční popelnice dál. Táhne to ke mně lidi, kteří si ze mě dělají zpovědnici a plnými hrstmi berou. Nakonec, když se nasytí, jdou zase o dům dál.

Zkoušela jsem to změnit, ne že ne. Hodiny terapií, kurzů, seberozvoje, ale všechno zůstalo při starém.
Ta zbroj je asi příliš silná. Možná už mi prorostla do těla. Možná, že už jsem uvnitř nenávratně rozbitá a zlomená, a nikdy nepůjdu spravit. Možná, že pod tím vším už je jenom prázdná, mrtvá schránka. Kdo ví?

Někdy přemýšlím, jestli má moje existence vůbec nějakou cenu. Co když jsem si to všechno zasloužila? Proč jsem vůbec naživu? Otázka, která zůstává bez odpovědi.

Občas se objeví někdo, kdo je ke mně malinko laskavý. Tehdy ta zbroj napraskne a ven se vylije se to, co je pod ní: moje letitá osamělost, smutek, slabost a křehkost. Je toho ale tolik, že to každého vyděsí. To, co jsem já, prostě nikdo nikdy neunese. Nejsem dost. Nebo jsem strašně moc. Kdo by něco takového vůbec chtěl?

A tak tu trhlinu zase pracně zaplácnu a setrvačností se potácím dál.
Se svým těžkým brněním, mečem a štítem. Mezi lidmi, jejichž životu se nikdy ani nepřiblížím. A pod tou zbrojí, v tom pustém prázdnu, všechno zoufale křičí o pomoc. Jenže ten křik vůbec nikdo neslyší.

Jmenuji se Katka a mojí největší láskou je příroda. Dává mi pocit domova, bezpečí a přijetí. Nejvíc času trávím toulkami po lese, ráda si čtu, kreslím a peču. Když je příležitost, tak i cestuju. To všechno sytí moji divokou duši.
Zabývám se Terapií lesem a učím lidi pečovat o své psychické a fyzické zdraví za pomoci laskavé přírody. Jsem přesvědčená, že návrat ke kořenům je v dnešní době víc než potřeba.

Navzdory všemu, co jsem si prožila, pořád pevně věřím, že i já jednou definitivně překročím svůj stín a rozkvetu. A kdo ví, třeba to bude zahrnovat i pár spřízněných duší.