Kamila

Bojuji s hraniční poruchou osobnosti s depresivně úzkostnou poruchou a sebepoškozováním, také mám za sebou anorexii, posttraumatický syndrom po znásilnění a dvě psychická vyhoření z upracování. Trpím nočními běsy a spánkovými paralýzami. Mé okolí si často myslí, že jsem silná, sebevědomá žena, bojovnice, žena, co si umí dělat legraci ze všeho i ze sebe samotné. Věří tomu, že se o všechno dokážu postarat sama a že nepotřebuji žádnou pomoc, ničí oporu a že jsem hrdá na svůj nespoutaný single život. Lidé se mylně domnívají, že jsem umělkyně, feministka, workoholička, kariéristka.

 Zní to, jako bych byla součástí tohoto světa a žila ho na víc jak 100%. Ve skutečnosti jsem ale člověk, který nikdy nikam nezapadal a byl tak sám se svým smutkem. Vždy jsem byla ta, která ještě z ničeho nemá rozum. Holka, která přeci dané problematice nemůže rozumět, naivka, co věří v lepší svět, ta co si jí nikdo nikdy nevybral do týmu, ta, co byla všude zbytečná a navíc. Byla jsem ten nejopuštěnější člověk na planetě, kterému často rád někdo ubližoval a ostatní si mysleli, že přeci žádnou pomoc nepotřebuje. Spousta lidí se ke mně ani nechovala jako k lidské bytosti s rozvinutým myšlením a city. Často jsem byla vnímána jen jako hadrová panenka, vybavení domáctnosti, nebo levná pracovní síla.

Už od dětství se se mnou tyhle dva pocity vlečou a zesilují – osamělost a nepochopení. Obraz samostatné silné ženy je jen pouhá maska, kterou nasazuji, kdykoliv vyjdu z bytu. Je to brnění, které mě má chránit, aby mi nikdo další neublížil.
Život se neustále přelévá mezi dvěma světy. 

Jeden je hluboký nádech a sprint, kdy se rozhodnu, že teď všechno změním a konečně bude všechno jinak a lepší. Je to období, kdy je mě vidět a slyšet. Období, kdy dřu jako kůň, sportuju, tvořím, rozjíždím několik nových projektů najednou. Mám pocit, že jsem nezastavitelná a nezničitelná. Často jsem ale i nepříjemná a necitelná. Žena bez soucitu, co si jde tvrdě za svým a na nikoho nebere ohledy. Je to období, kdy mě žene chuť, dokázat všem těm hajzlům, co mi kdy ublížili, že jsem lepší a že je všechny do jednoho rozdrtím a převálcuju.

Stejně jako sprint i můj rychlý rozjezd mívá také rychlý konec, často navíc zakončený těžkým držkopádem. Mé dny se změní v temnou kobku, ve které jsem sama, bez energie a proklínám se za všechny svoje činy. Jsou to dny, kdy mě dokáže unavit už jen obyčejné probuzení a já jsem přesvědčená o tom, že jsem nejhorší člověk na světě, co si nic nezaslouží a nemá ani právo na život. V těch dnech začíná bolet duše a nebolí jen za mě, ale trpí za všechny lidi na celé planetě. Mám pocit, že si zasloužím trpět a snášet všechno zlo. Je to jako kdyby mi pomalu utíkala duše a místo ní se do těla dostával jen chlad a ostrá ozvěna, která mě pomalu zabije a jediné, jak se můžu zachránit je udělat si do těla díru, aby mohla vytékat krev a s ní všechen strach, chlad a bolest. Jsou to dny, kdy nejím a fyzicky si ubližuju, protože si nezasloužím nic jiného, než utrpení a každý můj nezdar a selhání je jen důkaz toho, že si zasloužím trpět ještě víc, zasloužím si být sama a zasloužím si nebýt milována. V téhle fázi se zesilují moje noční bludy a spánkové paralýzy a díky nedostatku spánku navíc ztrácím naprostý přehled o tom, co je a co není skutečné. Sama sebe vidím jako umírajícího mučedníka na barokním obraze s odevzdaným nepřítomným pohledem, který už jen čeká, až bude konec.

Bohužel s přibývajícími roky plnými dalších a dalších ran a těžkostí mizí sprintovací období a já už jen zmateně bloudím v temnotě.

Pokud mě nepronásledují temné myšlenky, jsem aktivní žena, pečuji o své dva psy, čímž si kompenzuji svůj silný mateřský pud. Jsem starostlivá od přírody a pro druhé bych se rozdala. Pomáhám, kde se dá a každému, kdo to potřebuje. Ráda druhé rozesmívám. Také mě baví stále se učit novým věcem a neustále se rozvíjet. Svět je místo plné fascinujících věcí, které bych nejraději poznala do nějvětšího detailu. Hltám dokumentární filmy. Mojí vášní je historie, medicína a psychologie. Toužím po tom pochopit lidi. Nejen jejich světlé stránky a vědecké pokroky, ale i stránky temnější. Potřebuji ve všem hledat logiku a vysvětlení a znervózňuje mě, když věci nedávají smysl. Toužím vše řešit a pochopit. Proto mě nejspíš fascinují hlavolamy a rébusy. Ve své fantazii si ráda vytvářím úplně nové světy plné tvorů, které zosobňují lidské vlastnosti. Můj mozek zkrátka potřebuje nasávat vědomosti, analyzovat je, rozkládat a opět skládat do nových možností. Díky tomu ve mně vřou všemožné emoce, které nejdou vyjádřit slovy. Snažím se je vyjádřit skrze své umění, ať už jde o malbu, makeup art nebo tvorbu kostýmů pro cosplayové a další akce. Miluji svět a nejraději bych ně něm existovala do nekonečna, abych ho mohla donekonečna poznávat a rozvíjet.