Andrea

     Je ráno, jako každý den se nutím vstát. Jde to pomalu. Opět se mi zdál TEN sen. Opakuje se noc co noc. Stejný scénář, jen lidé a umístění děje se mění. Zase jsem kopala, křičela, sténala a cukala sebou. Zalitá potem jdu do koupelny a vnímám periferním viděním černé stíny, slyším náznaky hlasů. Hnětou mi žaludek a lechtají bránici, dokud se nezpotím a neulevím si nad mísou.

     Čas utíká a já jsem pořád doma, sedím na posteli a nemůžu se hnout. Zoufalstvím se začínám třást a slzy nejde zastavit. Nemohu ven a nechci zůstat uvnitř. Myslí utíkají černé obrazy, všechny křivdy a bolesti, které se staly a které se mohou stát. Žádná naděje. Žádná úniková cesta. Jsem chycená ve vlastním kolotoči černých myšlenek. Jako bych ztratila smysl pro pohádky a víru v dobré konce. Už po tisící začínám znovu, sbírám zbytky vlastní duše a nutím je fungovat.

     Každý den stejný boj. Někdy jsem vítězila, někdy prohrávala. Až se mi podařilo spolknout svou nesmyslnou hrdost a požádala o pomoc obvodní lékařku, která mi doporučila skvělou psychiatričku. Díky antidepresivům a vlastnímu odhodlání pomalinku pracuji na cestě ven.

     Svítání nadějí vidět je i přes mraky.

     Odpusť jim a oni odpustí ti taky.

      Jmenuji se Andrea a odjakživa jsem umělecky založená. Od malování jsem se dostala k fotografiím, ráda čtu, píšu, zpívám, tančím a tvořím scrappy obrazy. Ráda promítám svou duši přes umění a zanechávám zde svůj otisk. Budím v sobě dospělou ženu, která však chce ještě spát a namísto sebe vysílá na každodenní pouť tu malou, citlivou holčičku, která si kolem sebe představuje jen přírodu, lesy a klid.