Alena

Moje mince má dvě strany. První je energická, zářivá, plná odvážných plánů a šílených nápadů. Nemůžu spát. Už jsem nespala několik dní. Nepotřebuji to. Hlavou se mi honí myšlenky rychleji než jsem schopna je zpracovávat. Létají v šíleném víru, sem tam se nějaká z nich zdrží déle, než zase odletí. Všechny jsou dokonalé. Dokonalá idea věcí, které udělám. Které dokážu udělat, na které mám. Dokážu přece cokoliv. Jsem víc než ostatní, jsem arogantní, někdy až zlá a pohrdlivá. Nikdo mi přece nemůže stát v cestě. Cokoliv si usmyslím, dokážu. Cokoliv chci, můžu. Po čemkoliv toužím, nic mi nebrání to získat. A získávám. Utrácím, nakupuji, můžu chtít cokoliv a neřeším kolik mě to bude stát. Peněz, energie, ale i vztahů s lidmi z okolí. Začínám se učit nové věci, rozjíždím nové plány na to jak si vydělat peníze, jak být v životě úspěšná. Chci se seznamovat s novými lidmi, aby viděli, jak skvělá přeci jsem.

Dokud se mince neotočí. Zničehonic.

Je mi zle. Uvnitř mě je jen duté prázdno. Spánek je můj útěk a nejradši bych prospala měsíce. Koneckonců, nedokážu vstát z postele. Ne, že bych byla fyzicky slabá - i když i na to zanedlouho dojde, protože se nedokážu donutit jíst. Zdá se mi to zbytečné. Nedokážu vstát z postele, protože v tom nevidím význam. Proč? Nic přece nemá smysl. Nikdo se o mě nezajímá. Nikoho nezajímám. Nic se mi v životě nikdy nepodařilo. Ano já vím, říkají, že mám všechno co jsem vždy chtěla. Že mám práci, střechu nad hlavou, že mám svoje čtyřnohé děti, tak že přece musím být šťastná! Jenže nejsem. Nemůžu být. Ten pocit neexistuje, neexistuje žádný jiný pocit kromě všeobjímajícího smutku. Smutku tak hlubokého, že má člověk pocit, že se v něm utopí. A já se topím. Topím se v hlubinách, kam nepronikne světlo a hladina je v nedohlednu. Jsem zničená, rozervaná, zoufalá a osamocená. Opuštěná. Opustila jsem sama sebe, zbyla jen prázdná skořápka, tak křehká, že se při sebemenším pohybu rozsype. A tak se radši nehýbu. Už nemám dost energie ani na to abych brečela. To chce spoustu energie, a já ji nemám ani tolik, abych vstala z postele. A tak jen ležím, dýchám, JSEM v tom nejzákladnějším významu toho slova. Nic víc nedokážu. Topím se. A vlastně už netoužím po ničem jiném, než se konečně utopit.

Do té doby, dokud se to, co drží v ruce moji minci, zase nerozhodne vyhodit ji do vzduchu, nechat ji roztočit a čekat, kterou stranou dopadne na stůl. Protože to je absolutně mimo moji kontrolu.

Na první pohled jsem vlastně úplně obyčejná holka. Seno ve vlasech, boty od bahna, nejčastěji lítám s koňmi a psy po lese nebo se starám o zbytek svojí zvířecí zoo. Nemám děti, myšleno lidské děti. Ale jsem obklopená dokonalou a pestrou bandou zvířat, které za své děti považuji. Když nejsem v práci, věnuji většinu svého volného času jim. Miluju přírodu a miluju svobodu. Nejlepší kombinace obojího je sednout za volant, sbalit moje psí a koňského parťáka a vyrazit někam na výlet za stejně "postiženými" kamarády. Večery pak trávíme u táborového ohně s kytarou a já jsem šťastná jako blecha. Jsem snílek s neskutečně bohatou fantazií, kterou ráda rozvíjím ležíc v knihách nebo filmech. Vášeň pro historii (a archeologii) uspokojuji na living history akcích. To všechno je náplní mého života, dokud entita, co to má všechno na povel, nevytáhne z nudy z kapsy zašlou minci z tmavého kovu a nerozhodne se začít s ní hrát tu mojí neveselou hru.